O autorovi

  Jsem penzista, ročník 1935, který sleduje dění kolem nás. Jako dítě jsem zažil náznak kapitalismu, protože otec vlastnil zubní ordinaci. Tu mu komunisti, když přišli k moci, sebrali. Dodnes vidím tu bezmoc v otcových očích. Následoval jeho 1. infarkt. Pak zaměstnání v ONP (později přejmenované na OÚNZ), po čase další infarkty a poslední začátkem března 1961. Pak mi přišlo oznámení, že se mohu přihlásit ke studiu medicíny, protože důvody, pro které jsem nemohl být přijat, pominuly (tátovou smrtí). Ohleduplný a lidumilný režim.

Na koleji jsem byl na pokoji s Jiřím Palachem, kterému jsme říkali "Všetaťák". Oba jsme nedostudovali a Jiřího jsem viděl až v televizi v roce 1969.
Medicínu jsem vyměnil za televizi a později rozhlas. Byl jsem asi jeden z mála, který měl práci jako koníčka. Technika byla zdánlivě apolitická, pokud člověk nechtěl vidět, jak nám ostatní svět uniká. Bylo to jen izolací, kterou nás tábor socialismu „chránil“ před vnějším světem. Jako technik jsem přežil skoro všechny režimy. Až jsem narazil na svobodu a tak jsem se svou pamětí stal nepohodlným dravcům, kteří lezli do řiti tomu, kdo byl právě u moci. Dál by to již nebylo o mé maličkosti. Jen dodám, že jsem 36 let vedl Technickou poradnu Týdeníku rozhlas a dnes sleduji některé z nomenklaturních, jak se tuží v převlečených kabátech.